Každé dítě může dobře spát a Klidné spaní a ukládání

Tak další knížky, které mě provázela v počátcích rodičovství. Koupil mi je můj muž, asi jako odezvu na moje kruhy pod očima a ranním výrazem čumím jako tele na nový vrata.

Vzhledem k tomu, že jsem každou přečetla asi dvakrát celou a pak ještě po částech několikrát, je div, že si nic konkrétního nepamatuju, ale připíšu to lehké demenci spojené s e spánkvou deprivací nebo spíš masivnímu počtu knížek na stejné téma.

Knížky mi dost slývají, jen Klidné spaní...je delší, podrobnější, trochu víc vědecky pojatá a s oblíbenými úkoly pro rodiče např. jak si vést spánkový deník. Jinak závěry se shodují, metody až na drobnosti také, pro přiznivce je celkem jedno, kterou si vyberete, pokud nějakou chcete koupit.
Obsahují i metody řízeného pláče, takové ty kontrolované výbuchy řvaní u malých dětí před uložením, kdy se pravidelně vracíte a ujišťujete a všichi sousedi vás k smrti milujou.

Svým způsobem mi byly třeba ke kontrole, že Máťa není úplně mimo se svým celkem krátkým spánkem, jsou tam uvedené průměrné hodnoty spánku a jak dlouhý u jak starých dětí je. Mě pomohly knížky hlavně tím, že jsem neměla ani rámcovou představu, kolik desítek hodin malé dítě vlastně spí?  Osum? Deset? Dvacet? Fakt jsem netušila a jak už jsem psala, byla jsem /pořád jsem/ dost úzkostná máma, takže aspoň takový vodítko mi moc pomohlo. Dnes bych se sama sobě zasmála a řikala si něco jako jsi máma, to poznáš, až bude chtít spát. Nech ho jak potřebuje. Bla bla bla.  No jenže to bych bývala sama sobě tenkárt  vyškrábala oči. Takže proč ne, i když jinak ty knížky spolknou dost času na aplikaci metod a možná vám to nevyjde, ale zase určitě pak přijdete na to, jak tedy chcete se svým miminem fungovat a co už vám jde proti nátuře.

Z knížek sjem si vzala ponaučení o tom, že něco jako průměrný spánek je fajn a odchylky neřeším, takže to, že Máťa nespí tolik co jiné děti, už mě nechává dlouho v klidu. Poznamenávám také že vytrvalostí a vaším pevným přesvědením o tom, že děláte dobře!, naučíte své dítě usínat a ukládát tak, jak potřebuje vaše rodina. Zvyknou si na cokoli, když to bude s klidem, pravidelně a s vašim rituálem. Naučila jsem se sama spočítat kolik spaní a opozičně bdění Máťa potřebuje, tudíž vím kdy ho včas ukládat, aby se nepřetáhla, používám to i do dneška. S tou metodou kontrolovaného pláče jsem se moc neztotožnila, ale nějaké to fňuknutí přežiju, je to známka únavy a mizím pak z pokojíčku o to dřív a Maty nikdy neřve a nebrečí. Takže díky tomu, že jsme všecko zkusili, nyní vím, co už nedělat:) Nebýt těch knížek, které sice dle méno dnešního já nejsou nic moc, bych tu asi nemohla dnes psát, zatím co M. klidně spí.

Poprvé: Eva Kiedroňová - Něžná náruč rodičů

Čtu hodně a čtu ráda. Někdy až moc. Muž na mě kouká divně, když sedím po půlnoci na záchodě a čtu se zubním kartáčkem v puse. Jsem notorický teoretik, raději si tisíckrat přečtu o něčem, čeho se obávám, než abych se do toho pustila bez průpravy. A tak to bylo i s výchovo našeho prvního a asi jediného syna Máti.

Tuhle rubriku jsem chtěla věnovat knížkám, které jsem přečetla /nejen/ o výchově dětí. Dlouze či krátce, podle toho za co stály, si chci sesumírovat, co mi která knížka dala do života, co bylo zajímavé a halvně, co mi za tu dobou co uběhla od přečtení, ta knížka nasadila do hlavy. 

Bylo by fér začít chronologicky. Máťovi je te 2.5 roku a první knížky jsem začala číst záhy, jak jsem trochu neplánovaně otěhotněla, protože jsem byla v dost velkém strachu o to, jak se o dítě vlastně postarat. Netušila jsem o dětech nic, nejmenší dítě, které jsem kdy viděla, bylo asi šestileté a na starosit nebo hlídání jsem neměla žádné nikdy do svých 27 let. No a nikdy dřív, než jsem porodila, jsem žádné ani nepochovala, takový sem byla kousek! Takže mojí logicky první volbou bylo: 

Nechci tu psát recenze na knihy, takových blogů najdte jinde dost a navíc si tu chci oživit, co jsem se naučila.  

Tahle knížka mě naučila NEBÁT SE  sáhnout na mimino. Přestala jsem se bát, že to dítě chudáka určitě zabiju, jakmile ho vezmu do rukou. To byl pocit k nezaplacení. Snažila jsem se dnem i nocí dělat úchopy správně, jen tedy bez pomůcky, resp. živého mimina to nejdřív nedává smysl, i když na druhou stranu ani návod z IKEA není pro mě dostačující. 

Kamarádka konstatovala, že u prvního dítěte to řešila pořád, jak správně chytit, manipulovat na pultíku apod. Jela dle téhle knihy. A u druhého to neřeší vůbec, je ráda že žije:). Jenže jestli budou děti mít rovná záda a postoj, jestli to první bude rovnější nebo naopak, to stejně asi záleží na tolika faktorech, že za mě si říkám: každé opatření, které mě rozumově vyhovuje a zdá se jako nejlepší možné, prostě udělám.

Což mi připomíná slova autorky, která jsem si právě z této knihy odnesla /trochu parafrázuji, nemám už knížku abych to opsala/: Nejdůležitější není změna jedné věci, ale uskutečnění souboru opatření.

Já teda Máťu nosila podle téhle knížky. I dnes se přistihnu, že ho zvedám z postýlky stejným nabalením, přitom už je to klacek a může vylézt v pohodě sám :) I když byla nudná a neustále se opakující, pořád jsem ji pročítala a ujištovala sebe samu, že to dělám dobře. Za mě je to bezva knížka pro obzvlášť starostilivé, úžkostné rodiče jako jsem já.