13tt a znovuzrození již teď

Asi bych měla začít nějak takhle:

"Můj milý deníčku, odpusť mi, že jsem tě tak dlouho zanedbávala..." a pak spousta důvodů a výmluv.

S mým drahým mužem prožíváme už 13. týden spoustu zvláštních pocitů. Více méně je prožívám hlavně já, J ( nastávající tatínek) se drží svého humoru, pracovní nasazení zvyšuje aby nás zabezpečil a snaží se ve všech směrech. Ale já mu trochu nabourávám klid a harmonické dny svými depresivními výbuchy pláče a zoufalství, popřípadě bláznivým těšením se na Malíše (bejby). Je mi 27 let a někdy nevím, jestli jsem spíš důchodce nebo malé dítě. Naštěstí v tomto ohledu si s J také rozumíme. Ale dopad na mě to má takový, že sem tam zjistím, že objevuji Ameriku, hned několikrát do týdne. Cože, TOHLE že je částka, co mám na účtě? Tak málo? A že jsem bez zaměstnání? A že jsem unavená jako lazar? Samá novinka, ale v tomto období mě semelou i menší problémy. Málem jsem se rozbrečela, když koukám jak náš psík radostně hrabe v záhoně. A taky při reklamě, ani nevím na co a dojemná vůbec nebyla. Tím chci říct, že ač jsem si to do teď nemyslela, tak asi ty hormony pracují, jen trochu jinak, než by se řeklo. Nedojímám s nad cizími dětmi. Nekoukám do cizích kočárků. Možná jenom trochu. Ale opravdu jenom ze zvědavosti, jak všelijak vůbec může mimino vypadat.

Zatím si se svým břichem moc nepovídám. Nějak mi stačí, že na Malíše myslím. Někdy si řeknu "dost a hurá do toho" ale moc mi to nejde, přijdu si, že stejně o mě všechno ví, cokoli mu budu říkat, ví dřív než to vyslovím a možná by mě mělo za pokrytce když ve skutečnosti myslím leda na to co sníst, aby nám bylo oběma dobře. Nemyslím na to, co bude dělat za školu, jestli bude po tatínkovi hrát hokej a jezdit na motorce nebo jestli bude blond. Jsem ráda, že ultrazvuk odhalil, že to bude nejspíš člověk se dvěma rukama a nohama a hlavičkou. Ale já bych si nechala i toho našeho "netopýrka" jak jsme mu do nedávna říkali. I kdyby těch netopýrků byla ošatka.

Mimo zápis
A představte si, co se nestalo. V domečku při rekonstrukci střechy, vypadl z nějaké štěrbiny netopýr. Asi se trochu probral, ale J mi to řekl až večer doma. Druhý den jsem naplánovala záchranou akci pomocí informací z netu. Ale on už byl pryč. Byla jsem úplně na dně. Chudáček netopýr už třeba nezazimuje, nebo ano, ale nepřežije zimu a ve spánku zmrzne. Pro mě to byl naprosto hrozný den, musela jsem na něj pořád myslet, že kvůli nám, i když jsme to neudělali schválně, může umřít. Netopýr. Od té doby už miminu netopýrek neříkám.

A co se ještě v kostce za třináct týdnů dělo?
Od 3. týdne mi bylo regulérně blbě. Nesnesla jsem jízdu čímkoli. Ani eskalátor v supermarketu. Byla jsem jako nafouklý balon, až jsem si koupila těhotenské kalhoty s gumou už asi ve druhém měsíci. I ty mě hrozně dusily, stejně jako všechny podprsenky a kalhotky a trička a.....teď mám menší velikost než před měsícem. "Spekulační bublina splaskla". Dokonce už mi bývá zle jenom večer, spíš tedy v noci, kdy se Malíš probouzí a začne zábava. Takže v noci moc nespím. Doháním to po osmé ranní, kdy upadnu do téměř komatu a spím do jedenácti. Blití, nablívání a ublívání už mě snad taky přešlo. Zácpa a jiné příjemné průvodní znaky ne. Obávám se, že moje intuice, že mi už bude do porodu ne úplně komfortně, bude mít pravdu. Ale všechno s dá zvládnout, jen když má člověk (rozuměj ženská) trochu opory. Nejhůř mi je, když jsem celé dny sama doma s prádlem, vařením a venčením psa a mužskej nejde a nejde. Po večeři usíná u telky a já celou noc ležím a čučím do stropu. Ach jo. Ale i tak se na Malíše těším. Hlavně že už bude na světě se mnou, J a pesem. Bude legrace:)