Já s leta opájla pocitem, že můžu být hrdá, že na ničem a nikom závislá nejsem.
Od prvního levelu drogy, alkohol, cigára; to mě děsí. Kafe, cukr, dortíky? Myslela jsem si kolik sebeovádání nemám, když to v pohodě zvládnu i bez nich. Co už je těžší? SMSky, sociální sítě, brouzdání na netu. To už bylo na mě hodně. Ale po čase jsem všecko doslova odpojila. Další byl minimalismus v šatníku. Konečně jsem se dostala do fáze, že mi všechno stylově, barevně a sezoně sedí ke mě, navzájem k sobě, materiálově. Nemusím vybírat co na sebe, mám malou skříň co mě jenom těší. Co dál? Hračky, dárky, knížky - ty mě stály hodně sil, abych se srovnala a nečetla do rána když pak nemůžu vstát...jídlo. Nejhorší problém. Jím zdravě, vařím doma téměř všechno, sladké nemusím, ale prostě se i tím zdravým cpu za dva, za tři. Ale pořád to řeším. Nejsem vdaná, nechci se vdát. Ta míra závislosti na muži mě děsí. A mám dítě dost mě první rok děsila i ta představa jeho závislosti na mě.
Ale co z toho všeho plyne? Je to takový seznam věcí, které jsem původně chtěla psát na blog pod štítkem "minimalismus". Ale cítila jsem, že to pořád nění ono. Ani to téma, ani ta myšlenka nebyly hotové. Netusila jsm, proč mám pořád potřebu si v těch věcech, dokonale sladěných, uklizených, jednoduchých, proč mám tu potřebu prostě pořád na ně čučet a vymýšlet, co na nich mám zlepšit? Proč mě nenechají v klidu?
Napadlo mě, že jsem docela posedlá pořádkem, spořádaností. Vyvolává to u mě pocity jistoty. Můj muž se mi směje. Že prý jistoty nejsou. Ale mě to tn pocit dává, to že mám věci pod kontrolou, tam kde potřebuji. Pak nastoupí ta obava. Jsem manipulátor? Co když i moje drahé strkám do něčeho co potřebuji pro svůj klid? Lze to dělat i podvědomě? Dokázala bych si to přiznat? Nebo o tom přemýšlim až moc?
Na tohle téma, které nevypadá přiliš konzistetně, bych napsala asi mnohostránkové zamyšlení. Nevím, jestli dneska něco tak dlouhého někdo čte, už ani já nečítám tak dlouhé články na webu.
Před časem jsem narazila na blog, který se minimalismem, zero waste apod. problematikou zaobírá a autorka Marcela /tímto zdravím a děkuji za blog, který mě inspiroval k mojí myšlence/ se dokonce přednášením o minimalismu živí.
https://zijememinimalismem.cz/
Moc času jsem trávila pracně odkrámováním svého obydlí. Dělám ekologické čističe, vařím a peču / i když to díky naším alergiím/ všechno domácí. Budujem zahradu. Rodzdávám potřebným nepotřebné /taky docela dobrý obrat ne?/. Nedovoluji si žádné extravagantní zboží. Nic co nepotřebuji. Všechno sjem osekala na kost. Jsem spokojená? Jo. Jsem nezávislá? Co myslíte?
Jsem závislá na třídění. Odpadu. Štaníku. Výběru potravin, drogerie bez chemie. Snažím se šít a všechno si opravit sama, abych byla soběstačná a nekupovala nové zbytečnosti. Přestože jem teda největší kopyto co si dokážete představit. Lačním po informacích o zdravých potravinách. O vědeckých výzkume potvrzujících škodlivost tohodle a tamtoho.
Přitom někdy teď mívám i jasnější chvíle. Jsem OK. Dělám co umím. Všechno stihnout nemůžu. Nemám ještě eco prostředek na mytí záchodu, ale to neznamená, že jsem špatný člověk co nemá rád přírodu. Minimalismus není lék. Ekologie není kuzelná hůlka. Závislost není zlo.
Jsem už nějakou dobu závislá víc než kdy jindy. Na synovi /2.5 roku/, který je naopak na mě nezávislý víc a víc. Ne na tom, že bych bez něj neuměla být. Jenom spíš tím, že s ním chci být nějak ve spojení. Mentálně. Duševně. Je to lepší než být spojená s FB skupinkami o drhnutí podlahy. Začínám být po 5 ti letech vztahu závislá na svém drahém muži. Miluju ho víc. Začíná se mi líbit myšlenka, že závislost nemusí být pořád jen špatná. Proč se to dneska tak pořád podává? Kdy se to změní? Proč všechno běží tak rychle dopředu? Jak to stíhat? A stíhat to?
Tenhle článek nemá konec, proto ho nedokončím. Neměla jsem žádný závěr, jak by to mělo skončit. Nekončí to. Nenapsala jsem ani zlomek toho, co s tím souvisí. Budu ráda, když ho budete dopisovat se mnou, diskuzi vítám.
Žádné komentáře:
Okomentovat