Minimalismus jako redukce předmětů

Hrozně ráda čtu o minimalismu. A taky o smutných osudech válečných obětí. A taky jsem škodolibá a zlomyslná. Pocit mám takový, že dneska minimalismus začíná u méně věcí.

Brrr, hromadění, 
zbytné věci, hmotné statky, 
duchovno a joga jsou naše matky..."

Jogu teda miluju, ale ne když vidím ty oduševnělé minimalisty jak pozují a vyslovují dloooouhé "Namasté" pod rozvhovorem o tom, jak zachraňují děti v Africe a nemají víc než baťoh a iPad.

Asi jsem se právě přiznala k něajé xenofobii. Mám z těhle lidí husí kůži. Připomínají mi takové to

Přistupte blíže a vyzkoušejte náš zázrační elixír, za pouhé dvě zlatky bude děvče i z babky.

Minimalismus chápu i jako snahu nejen vypínat na noc telefon a FB, a soubor přednášek o tom, jak se zbavit věcí. Milion dobrých rad. Tohle mi totiž připomíná přístup anonymního alkoholického kroužku. Minimalisté mezi sebou dělají rozhovory a vylepšují mechanismy, obdivují toho co žije ve 2 m2, protože celý rok lítá po světě, chválí si přístupy, dávaj lajky, vylepšujou a propagujou...uf. a že toho teda je: Dokonce o tom dokáží napsat několik knih, pořád přednášky, webináře, a jiný pro mě nevyslovitelný výrazy pro "dýchánek". Uživí se tím bordelem, co ostatní nadělají. Zahltí kvadrilardy megabajtů na sociálních sítích a netu. Vytvoří udělátka na cokoli, zázraky ihned. Seznamy, postupy, aplikace /ty mám obzvláš ráda/, speciální podpůrná fóra. Byznys. Peníze. Nový věci potřebný pro byznys. Nový kamarádi. Nová identita. Stará se zahodí.

Není to spíš o změně? O koloběhu, který vždy byl a bude a my akorát už nedokážeme jenom prostě tyhle věci přijímat a přizpůsobovat jim své postoje a životní styl? Dřív se to dělo běžně. Dnes máme na všechno poučky. Nemáme asi už ani kapku rozumu a o intuici ani nemluvě. A nejlepší je, že stčačí všechny krámy vyházet a koupit si nový přednáškový online cyklus za pakatel.

minimalismus vs materialismus

Minimalismus je strašně dlouhý slovo, nezdá se vám? Na to, co má vyjadřovat...
hodně jsem se minimalismem zabývala a ztotožňovala. Hodně četla, hodně konala. Ale už mě to slovo nějak zkyslo v puse...

Popravdě se mi trochu slíval s detailismem, perfekcionismem a prostě s puntíčkařstvím. Potřebou kontroly. Neschopností orientace v prostoru. Zahlcením informacemi. Upcklací. Repasováním. Přirozeným koloběhem. Slow fashin. A mohla bych pokračovat dál.

Ale nebudu. to by právě značilo to, že mám pocit, že nic dost přesně neobsáhne to co myslím. A já už na to kašlu :) svět není dokonalý a já vše nedokážu dokonale srovnat ani do latě, ani do řádku.

A napadlo vás někdy, že minimalismus v našem současném pojetí, který se snaží odklonit od zbytečného nakupovaní a plýtvání zdroji, je vlastně jenom pomyslně otevřený kruh, který nese jméno materialismus? Nemyslím tedy ten co nás učili na ekonomce. Čtěme dál?

Kam vede všechno to přešívání oblečení. Zero waste. Sázení nových deštných pralesů.
Koupím si nový, totiž pardon, podědím starý, šicí stroj, a přešívám jako divá. Všechny potraviny nakupuju do lněných sáčků z biobavlny. FUJ FUJ NEHRÁM  si s plastovými obaly. Pod upsyklovým mega obřím víčkem od kafe pěstujeme nový stromky do deštného pralesa tak, aby je mravenci nezničili.
Začnete šít, možná přešívat. Koupíte "jenom" pár nití, knoflíčků. Opravíte poděděný stroj. Koupíte střihy na netu. Zaíšete se do kurzů šití. Pořídíte o tom knížku. Začnete šít pytlíčky na potraviny
  pytlíčky ze biobavlny. Ta má samozřejmě certifikát o původu, jinak bysme to nekoupili. A taky je to ověřený Fair traid. Zbyde vám toho hodně, takže to začnete šít i pro ostatní a třeba prodávát na Fleru. Neoptřebujete plastové obaly,  dojdete si do krámu kde prodávají do vlastních. Přispějte za uržené peníze na výsadbu nových stromů v deštném pralese v Brazílii. Speciální víka proti mravencům vytvářejí ze starých PETek, využíváme odpady z bohatých zemí. Všechno to vypadá pěkně.

Je to minimalismus? Co když je to spíš ekologická schíza? A není to náhodou spíš plýtvání času a zdroji? Kdybyste se tím nakupovaním ve speciálním obchodu nezabývali, kdybyste čas místo přešíváním trávili vyděláváním a ty peníze poslali rovnou do toho pralesního inkubátoru? Co když víčka proti tomu, aby mladý strom mravenci sežrali, je docela nefér vůči tem mravencům? A co je důležitější, mravenec nebo strom?

Přijde vám, že když to takhle napíšu, že to má smysl nebo ne? Není ta touha po rovnováze na světě jenom další závaží na opačné misce vah? Co když více eko a bio a minimalismu a slow všeho je jenom zase více výdajů na to, abysme něco zase postrkovali někam, kde to normálně není? Strom bysám na pláni po vykáceném pralese nevyrostl? Já nevím. Nebo šlo by to i jinak?

Nejde nám v rámci minimalismu jen o alibismus? Odůvodnit si, proč můžu cestovat po světě? Jasně, já přeci mám velkou ekologickou - uhlíkovou stopu, ale já jdu zachránit prales, černochy před negramotností, slony před vyhynutím. A skutečně to dělám, nebo je to jen velké dobrodružství? Nechci jenom vypadat jako lepší člověk, když mé skutečné touhy jsou ryze sobecké? Materiální?
Chci vidět svět. Chci si dát na FB fotku s nějakým indiánem. Chic aby mě lidi uznávali. Chci aby tam, kde někdo chce pěstovat kafe, byly palmy. Chci se živit přednášením po celém světě o tom, jak šetřit zdroje? Šířím osvětu po internetu? Z čeho žiju? Jenom z toho, že ostatní to dělají špatně? Z čeho by dělali ty ochrané kruhy na palmy, kdyby nebylo odpadu, který k nim někdo vozí? Pokácely by další stromy, aby je dělali dřevěné? Udělaly by nové plastové? Nedělal by to nikdo, kdyby ty zdroje nebyly?

Napaslo vás už jako mě, jak jsem psala, že minimalismus může být jenom poslední nebo první bod počátku materialismu?


Opět nepíšu všechny otázky, kteé mě napadají. Pište mi je vy.

Jak závislost souvisí s minimalismem?

Závislost je braná dneska jako dost negativní slovo, přiznejte si to.
Já s leta opájla pocitem, že můžu být hrdá, že na ničem a nikom závislá nejsem.
Od prvního levelu drogy, alkohol, cigára; to mě děsí. Kafe, cukr, dortíky? Myslela jsem si kolik sebeovádání nemám, když to v pohodě zvládnu i bez nich. Co už je těžší? SMSky, sociální sítě, brouzdání na netu. To už bylo na mě hodně. Ale po čase jsem všecko doslova odpojila. Další byl minimalismus v šatníku. Konečně jsem se dostala do fáze, že mi všechno stylově, barevně a sezoně sedí ke mě, navzájem k sobě, materiálově. Nemusím vybírat co na sebe, mám malou skříň co mě jenom těší. Co dál? Hračky, dárky, knížky - ty mě stály hodně sil, abych se srovnala a nečetla do rána když pak nemůžu vstát...jídlo. Nejhorší problém. Jím zdravě, vařím doma téměř všechno, sladké nemusím, ale prostě se i tím zdravým cpu za dva, za tři. Ale pořád to řeším. Nejsem vdaná, nechci se vdát. Ta míra závislosti na muži mě děsí. A mám dítě dost mě první rok děsila i ta představa jeho závislosti na mě.

Ale co z toho všeho plyne? Je to takový seznam věcí, které jsem původně chtěla psát na blog pod štítkem "minimalismus". Ale cítila jsem, že to pořád nění ono. Ani to téma, ani ta myšlenka nebyly hotové. Netusila jsm, proč mám pořád potřebu si v těch věcech, dokonale sladěných, uklizených, jednoduchých, proč mám tu potřebu prostě pořád na ně čučet a vymýšlet, co na nich mám zlepšit? Proč mě nenechají v klidu?

Napadlo mě, že jsem docela posedlá pořádkem, spořádaností. Vyvolává to u mě pocity jistoty. Můj muž se mi směje. Že prý jistoty nejsou. Ale mě to tn pocit dává, to že mám věci pod kontrolou, tam kde potřebuji. Pak nastoupí ta obava. Jsem manipulátor? Co když i moje drahé strkám do něčeho co potřebuji pro svůj klid? Lze to dělat i podvědomě? Dokázala bych si to přiznat? Nebo o tom přemýšlim až moc?

Na tohle téma, které nevypadá přiliš konzistetně, bych napsala asi mnohostránkové zamyšlení. Nevím, jestli dneska něco tak dlouhého někdo čte, už ani já nečítám tak dlouhé články na webu. 

Před časem jsem narazila na blog, který se minimalismem, zero waste apod. problematikou zaobírá a autorka Marcela /tímto zdravím a děkuji za blog, který mě inspiroval k mojí myšlence/ se dokonce přednášením o minimalismu živí.

https://zijememinimalismem.cz/

Nejdřív jsem byla štatná, že jsem ho objevila a potvrdila si, jak jsem na tom s tím minimalizovaním dobře. Všechno co autorka dělá, dělám taky a možná i něco navíc /pozor autorka autorita, když se tím živí, asi je v tom fakt dobrá a já se jí dokonce vyrovnám, stouplo mi sebevědomí/. Ale pak mi časem něco došlo. Je to jen další hon. Další závislost, další stupeň, kterého se už nezbvavíte tak snadno jako přemíry cukru ve stravě. Není to tolik vidět. Vůbec všechny závislosti, které vypadají že jsou ekonomcky výhodné, ekologické nebo s nádechem nějaké charitativní činnosti, jsou prostě brány jako že jsou super. Nejsou to závislosti. Je to prospěšná práce. No a jsem u toho.

Moc času jsem trávila pracně odkrámováním svého obydlí. Dělám ekologické čističe, vařím a peču / i když to díky naším alergiím/ všechno domácí. Budujem zahradu. Rodzdávám potřebným nepotřebné /taky docela dobrý obrat ne?/. Nedovoluji si žádné extravagantní zboží. Nic co nepotřebuji. Všechno sjem osekala na kost. Jsem spokojená? Jo. Jsem nezávislá? Co myslíte?

Jsem závislá na třídění. Odpadu. Štaníku. Výběru potravin, drogerie bez chemie. Snažím se šít a všechno si opravit sama, abych byla soběstačná a nekupovala nové zbytečnosti. Přestože jem teda největší kopyto co si dokážete představit. Lačním po informacích o zdravých potravinách. O vědeckých výzkume potvrzujících škodlivost tohodle a tamtoho.

Přitom někdy teď mívám i jasnější chvíle. Jsem OK. Dělám co umím. Všechno stihnout nemůžu. Nemám ještě eco prostředek na mytí záchodu, ale to neznamená, že jsem špatný člověk co nemá rád přírodu. Minimalismus není lék. Ekologie není kuzelná hůlka. Závislost není zlo.

Jsem už nějakou dobu závislá víc než kdy jindy. Na synovi /2.5 roku/, který je naopak na mě nezávislý víc a víc. Ne na tom, že bych bez něj neuměla být. Jenom spíš tím, že s ním chci být nějak ve spojení. Mentálně. Duševně. Je to lepší než být spojená s FB skupinkami o drhnutí podlahy. Začínám být po 5 ti letech vztahu závislá na svém drahém muži. Miluju ho víc. Začíná se mi líbit myšlenka, že závislost nemusí být pořád jen špatná. Proč se to dneska tak pořád podává? Kdy se to změní? Proč všechno běží tak rychle dopředu? Jak to stíhat? A stíhat to?

Tenhle článek nemá konec, proto ho nedokončím. Neměla jsem žádný závěr, jak by to mělo skončit. Nekončí to. Nenapsala jsem ani zlomek toho, co s tím souvisí. Budu ráda, když ho budete dopisovat se mnou, diskuzi vítám.

Každé dítě může dobře spát a Klidné spaní a ukládání

Tak další knížky, které mě provázela v počátcích rodičovství. Koupil mi je můj muž, asi jako odezvu na moje kruhy pod očima a ranním výrazem čumím jako tele na nový vrata.

Vzhledem k tomu, že jsem každou přečetla asi dvakrát celou a pak ještě po částech několikrát, je div, že si nic konkrétního nepamatuju, ale připíšu to lehké demenci spojené s e spánkvou deprivací nebo spíš masivnímu počtu knížek na stejné téma.

Knížky mi dost slývají, jen Klidné spaní...je delší, podrobnější, trochu víc vědecky pojatá a s oblíbenými úkoly pro rodiče např. jak si vést spánkový deník. Jinak závěry se shodují, metody až na drobnosti také, pro přiznivce je celkem jedno, kterou si vyberete, pokud nějakou chcete koupit.
Obsahují i metody řízeného pláče, takové ty kontrolované výbuchy řvaní u malých dětí před uložením, kdy se pravidelně vracíte a ujišťujete a všichi sousedi vás k smrti milujou.

Svým způsobem mi byly třeba ke kontrole, že Máťa není úplně mimo se svým celkem krátkým spánkem, jsou tam uvedené průměrné hodnoty spánku a jak dlouhý u jak starých dětí je. Mě pomohly knížky hlavně tím, že jsem neměla ani rámcovou představu, kolik desítek hodin malé dítě vlastně spí?  Osum? Deset? Dvacet? Fakt jsem netušila a jak už jsem psala, byla jsem /pořád jsem/ dost úzkostná máma, takže aspoň takový vodítko mi moc pomohlo. Dnes bych se sama sobě zasmála a řikala si něco jako jsi máma, to poznáš, až bude chtít spát. Nech ho jak potřebuje. Bla bla bla.  No jenže to bych bývala sama sobě tenkárt  vyškrábala oči. Takže proč ne, i když jinak ty knížky spolknou dost času na aplikaci metod a možná vám to nevyjde, ale zase určitě pak přijdete na to, jak tedy chcete se svým miminem fungovat a co už vám jde proti nátuře.

Z knížek sjem si vzala ponaučení o tom, že něco jako průměrný spánek je fajn a odchylky neřeším, takže to, že Máťa nespí tolik co jiné děti, už mě nechává dlouho v klidu. Poznamenávám také že vytrvalostí a vaším pevným přesvědením o tom, že děláte dobře!, naučíte své dítě usínat a ukládát tak, jak potřebuje vaše rodina. Zvyknou si na cokoli, když to bude s klidem, pravidelně a s vašim rituálem. Naučila jsem se sama spočítat kolik spaní a opozičně bdění Máťa potřebuje, tudíž vím kdy ho včas ukládat, aby se nepřetáhla, používám to i do dneška. S tou metodou kontrolovaného pláče jsem se moc neztotožnila, ale nějaké to fňuknutí přežiju, je to známka únavy a mizím pak z pokojíčku o to dřív a Maty nikdy neřve a nebrečí. Takže díky tomu, že jsme všecko zkusili, nyní vím, co už nedělat:) Nebýt těch knížek, které sice dle méno dnešního já nejsou nic moc, bych tu asi nemohla dnes psát, zatím co M. klidně spí.

Poprvé: Eva Kiedroňová - Něžná náruč rodičů

Čtu hodně a čtu ráda. Někdy až moc. Muž na mě kouká divně, když sedím po půlnoci na záchodě a čtu se zubním kartáčkem v puse. Jsem notorický teoretik, raději si tisíckrat přečtu o něčem, čeho se obávám, než abych se do toho pustila bez průpravy. A tak to bylo i s výchovo našeho prvního a asi jediného syna Máti.

Tuhle rubriku jsem chtěla věnovat knížkám, které jsem přečetla /nejen/ o výchově dětí. Dlouze či krátce, podle toho za co stály, si chci sesumírovat, co mi která knížka dala do života, co bylo zajímavé a halvně, co mi za tu dobou co uběhla od přečtení, ta knížka nasadila do hlavy. 

Bylo by fér začít chronologicky. Máťovi je te 2.5 roku a první knížky jsem začala číst záhy, jak jsem trochu neplánovaně otěhotněla, protože jsem byla v dost velkém strachu o to, jak se o dítě vlastně postarat. Netušila jsem o dětech nic, nejmenší dítě, které jsem kdy viděla, bylo asi šestileté a na starosit nebo hlídání jsem neměla žádné nikdy do svých 27 let. No a nikdy dřív, než jsem porodila, jsem žádné ani nepochovala, takový sem byla kousek! Takže mojí logicky první volbou bylo: 

Nechci tu psát recenze na knihy, takových blogů najdte jinde dost a navíc si tu chci oživit, co jsem se naučila.  

Tahle knížka mě naučila NEBÁT SE  sáhnout na mimino. Přestala jsem se bát, že to dítě chudáka určitě zabiju, jakmile ho vezmu do rukou. To byl pocit k nezaplacení. Snažila jsem se dnem i nocí dělat úchopy správně, jen tedy bez pomůcky, resp. živého mimina to nejdřív nedává smysl, i když na druhou stranu ani návod z IKEA není pro mě dostačující. 

Kamarádka konstatovala, že u prvního dítěte to řešila pořád, jak správně chytit, manipulovat na pultíku apod. Jela dle téhle knihy. A u druhého to neřeší vůbec, je ráda že žije:). Jenže jestli budou děti mít rovná záda a postoj, jestli to první bude rovnější nebo naopak, to stejně asi záleží na tolika faktorech, že za mě si říkám: každé opatření, které mě rozumově vyhovuje a zdá se jako nejlepší možné, prostě udělám.

Což mi připomíná slova autorky, která jsem si právě z této knihy odnesla /trochu parafrázuji, nemám už knížku abych to opsala/: Nejdůležitější není změna jedné věci, ale uskutečnění souboru opatření.

Já teda Máťu nosila podle téhle knížky. I dnes se přistihnu, že ho zvedám z postýlky stejným nabalením, přitom už je to klacek a může vylézt v pohodě sám :) I když byla nudná a neustále se opakující, pořád jsem ji pročítala a ujištovala sebe samu, že to dělám dobře. Za mě je to bezva knížka pro obzvlášť starostilivé, úžkostné rodiče jako jsem já.