Poprvé: Eva Kiedroňová - Něžná náruč rodičů

Čtu hodně a čtu ráda. Někdy až moc. Muž na mě kouká divně, když sedím po půlnoci na záchodě a čtu se zubním kartáčkem v puse. Jsem notorický teoretik, raději si tisíckrat přečtu o něčem, čeho se obávám, než abych se do toho pustila bez průpravy. A tak to bylo i s výchovo našeho prvního a asi jediného syna Máti.

Tuhle rubriku jsem chtěla věnovat knížkám, které jsem přečetla /nejen/ o výchově dětí. Dlouze či krátce, podle toho za co stály, si chci sesumírovat, co mi která knížka dala do života, co bylo zajímavé a halvně, co mi za tu dobou co uběhla od přečtení, ta knížka nasadila do hlavy. 

Bylo by fér začít chronologicky. Máťovi je te 2.5 roku a první knížky jsem začala číst záhy, jak jsem trochu neplánovaně otěhotněla, protože jsem byla v dost velkém strachu o to, jak se o dítě vlastně postarat. Netušila jsem o dětech nic, nejmenší dítě, které jsem kdy viděla, bylo asi šestileté a na starosit nebo hlídání jsem neměla žádné nikdy do svých 27 let. No a nikdy dřív, než jsem porodila, jsem žádné ani nepochovala, takový sem byla kousek! Takže mojí logicky první volbou bylo: 

Nechci tu psát recenze na knihy, takových blogů najdte jinde dost a navíc si tu chci oživit, co jsem se naučila.  

Tahle knížka mě naučila NEBÁT SE  sáhnout na mimino. Přestala jsem se bát, že to dítě chudáka určitě zabiju, jakmile ho vezmu do rukou. To byl pocit k nezaplacení. Snažila jsem se dnem i nocí dělat úchopy správně, jen tedy bez pomůcky, resp. živého mimina to nejdřív nedává smysl, i když na druhou stranu ani návod z IKEA není pro mě dostačující. 

Kamarádka konstatovala, že u prvního dítěte to řešila pořád, jak správně chytit, manipulovat na pultíku apod. Jela dle téhle knihy. A u druhého to neřeší vůbec, je ráda že žije:). Jenže jestli budou děti mít rovná záda a postoj, jestli to první bude rovnější nebo naopak, to stejně asi záleží na tolika faktorech, že za mě si říkám: každé opatření, které mě rozumově vyhovuje a zdá se jako nejlepší možné, prostě udělám.

Což mi připomíná slova autorky, která jsem si právě z této knihy odnesla /trochu parafrázuji, nemám už knížku abych to opsala/: Nejdůležitější není změna jedné věci, ale uskutečnění souboru opatření.

Já teda Máťu nosila podle téhle knížky. I dnes se přistihnu, že ho zvedám z postýlky stejným nabalením, přitom už je to klacek a může vylézt v pohodě sám :) I když byla nudná a neustále se opakující, pořád jsem ji pročítala a ujištovala sebe samu, že to dělám dobře. Za mě je to bezva knížka pro obzvlášť starostilivé, úžkostné rodiče jako jsem já.